Alex
Alex Marytrav
dlouhosrstá tricolorní kolie, narozen 5.6.2008, zemřel 24.5.2019
Alex, někdy též zvaný Kolja, byl typická kolie. Poněkud rezervovaný k cizím, milý k rodině, jen si někdy nemohl pomoci a lákalo ho štípnout nějakého vetřelce do lýtka. Jen tak maloučko, jako ovečku, zatoulanou od stáda. Jako malý prcek rád provokoval Alberta, pak se pelášil schovat pod křeslo, kde se na něj, někdy možná i trošičku škodolibě, křenil. Až přišla chvíle, kdy už se pod křeslo nevešel. To bylo překvapení…….Jak už jsem psala, Albert byl dobrák, takže mu to tenkrát prošlo.
S Albertem se vzájemně respektovali, pouze v době Májina hárání si někdy skřížili cestu a pak to vypadalo divoce. Naštěstí oba byli chlupatí a tak si jen pocuchali fasádu..
Alex neměl typické koliácké uši, držel je pěkně nahoře. Někde jsem se dočetla, že kolie měli (a dodnes mají) klopené špičky uší z toho důvodu, aby si je ovce nepletly s vlky a zbytečně se neplašily.Logiku to má, ovšem jestli je to tak doopravdy, to nevím.
Kolie působí vznešeně a jemně. A opravdu, jsou nevtíravé, věrné, vděčné za každé pohlazení. Jsou perfektní hlídači. Alex byl neustále v pohybu, obíhal si svoje území, chybělo mu jen to stádečko ovcí. Alex si taky často a rád povídal.Pro sebe i své okolí. Když jsme si ho přivezli domů, překvapilo nás to. Doma i na zahradě si pořád něco broukal ve své rodné „kolijštině“.
Alex byl Májin oblíbenec.Někdy spolu leželi přede dveřmi a jen tak lelkovali. Alex Máju naučil štěkat na lidi, co jdou za plotem. Když byl venku sám, bral svou hlídací funkci odpovědně.Jakmile se něco dělo, začal štěkat a zbytek smečky se vyřítil ven.Toho Alex mazaně využil, nepozorovaně vběhl dovnitř a skočil na toho z nás, kdo seděl v křesle nejblíže dveřím. Pokud jsme zrovna drželi třeba hrnek s kafem, bylo to úžasné. Pravdou je, že pokud byli doma všichni čtyři, Alex stál v pozadí a čekal, až mu Albert s Májou a Mirou uvolní místo na drbání. A to někdy trvalo hodně, hodně dlouho.
Alex, stejně jako Mája, Mira a Albert, miloval procházky. Když viděl, že se někam chystáme, začal typicky poštěkávat a oznamovat to široké veřejnosti. Snažili jsme se ho krotit, ovšem jeho euforie byla tak veliká, že to někdy dalo hodně práce.Jakmile jsme ho vzali na vodítko a vyrazíli, rázem z něj byla ta nejhodnější kolie na světě. Alex neměl lovecký pud jako Mája, nějaké srnky ho vůbec nevzrušují.Což jsem jednou obrovsky ocenila. Šla jsem se psy sama do lesa, všechny (tehdy ještě tři) psy jako vždy na vodítku, kochala se přírodou a najednou pár metrů před námi vyskočila srna. Mája vyrazila přískokem vpřed a já chtěla udělat krok. V tom mi do cesty vstoupil Alex a už jsem ležela na zemi.Hlavou mi proběhla pouze jediná myšlenka. Nesmím pustit Máju.To se mi podařilo, jistě i díky tomu, že Mája byla na třímetrovém laně, protože kdybych měla navíječku, tak nevím,nevím….
Ještěže ti dva psové měli rozum a netáhli, jenom koukali, co mě tak na zemi zaujalo, že jsem si k tomu lehla. Ještě si přišli přičichnout….Pokud si vzpomínám, ujela mi i nějaká nadávka na Májinu adresu, té to bylo evidentně jedno.V tom mechu a listí se neleželo nejhůř, i tak jsem byla ráda, že se mohu postavit a jsem celá. Od té doby už si dávám pozor, kde se co šustne, abych stačila zareagovat.
A ještě musím dodat, že na legendárním příběhu o Lassi není nic nemožného..Když jsme Alexe na jedné z vycházek do polí pustili z vodítka, vybral si směr severozápad a svým drobným pravidelným klusem se od nás začal vzdalovat.Jak by řekl básník: pro svou touhu šel by světa kraj. A kdybychom ho důrazně nepřivolali, šel by možná dodnes. A klidně až do Skotska.
Ba ne, věřím, že by se k nám vrátil. Kolie se přece vždycky vracejí…..
Věřím, že se k nám vrátíš, Alexi. Možná v jiné podobě, ale vrátíš. Děkujeme Ti, že sis nás vybral jako svoji smečku.
