Albert
Albert Unno Jezve
královský stříbrný pudl, narozen 15.3.2006, odešel za duhový most dne 18.10.2018
Albert byl nástupcem středního pudlíka Jerryho. Když Jerry odešel, celá naše rodina to nesla těžce. Byl s námi dlouhá léta, trávil s námi dovolené, zkrátka k nám už neodmyslitelně patřil. Cítila jsem, že bez dalšího psa to, alespoň pro mne, nebude ono. Večer jsem slýchávala škrábání na dveře, v šuplíku začalo samo od sebe hrát mé narozeninové blahopřání melodii Happy Birthday. Věřte nebo ne, děly se u nás tenkrát věci nevídané.
V zakoupeném časopise jsem objevila inzerát na štěňata královského stříbrného pudla. Nedalo nám to a zavolali jsme tam. Po dlouhém telefonátu nám z chovné stanice poslali video s Albertem. Přišla návštěva a jeden z hostů při promítání podotknul, že tohle nebude ten správný pes pro nás. V ten okamžik se video samo zastavilo ve chvíli, kdy se na nás Albert podíval. Bylo to jasné. Teď už nikdo nepochyboval, že Albert patří k nám. Od té doby už se žádné podivné zvuky u nás doma neozývaly.
Albert byl můj překrásný narozeninový dárek. Byl to takový malý drobek s velkými tlapkami, když jsme si jej přivezli od paní inženýrky Marcely Paškové. Je nám nesmírně líto, že tato úžasná žena už není mezi námi. Připomínám, že to byla, mimo jiné, famózní střihačka psů, která mne naučila základům nejen pudlího střihu. Díky moc za všechno, Marci……
Drobek Albert rostl a rostl. Ve čtyřech měsících měl 54 cm, v roce a půl měl centimetrů 64. Vyrostl z něj nohatý obřík s dobráckým srdcem. Prošli jsme několika výstavami, vzhledem k jeho výšce a stále tmavému zabarvení jsme žádné zázračné tituly nezískali, i tak mám radost z toho, že je několikanásobný krajský vítěz. Navíc od jednoho roku měl zdravotní problémy, rentgen zjistil, že má zmenšená játra. K tomu se přidala sekundární epilepsie, což se vylučovalo s uchovněním. Přestala jsem věřit na náhody. Všechno má svůj smysl. Beru to tak, že mne to má něco naučit. Začala jsem se intenzivně věnovat studiu alternativní medicíny a hledat způsoby, jak pomocí přírody léčit zvířata i lidičky. Stále nalézám nové a nové podněty a uvádím je do praxe. A mám radost, že to funguje správně.
Albert byl velký bojovník. I přes zdravotní problémy byl čilý, běhal a skákal jako zamlada. Po ostříhání byl krásně stříbrný, měl stejnou modrostříbrnou barvu jako jeho maminka Linda.
Albert byl také pohodář a velký dobrák. Každého chtěl s láskou přivítat, což bylo v jeho provedení způsob face to face neboli tváří v tvář. Měl nesmírnou radost z každé návštěvy, byl velice družný. Jako jediný z původní smečky pobýval po většinu dne doma. Když Alex s Májou začali venku štěkat, vyběhl zkontrolovat situaci. Pokud bylo třeba, přidal se k nim svým hlubokým hlasem.
Pudli jsou velice inteligentní. Uvedu jeden příklad za všechny. Když byl Alex štěně, koupili jsme mu pískací míček. Alex na něj dokázal pískat třeba hodinu. Po nějaké době míček zmizel. Za několik měsíců jsme si na zahradě pouštěli na mobilu nahrávku Alexova pískání. Alex přiběhl a smutně koukal. „ No, kde máš míček, Alexíku?“ To už stál u nás i Albert a poslouchal. Najednou se otočil, strčil tu svoji chlupatou hlavu do malin, vytáhl míček a pustil ho přímo před Alexe. Ten se mohl radostí zbláznit a celé odpoledne na zahradě pískal a pískal. Druhý den jsem míček opět našla na zahradě, ovšem měl jednu chybku. Už nepískal. Někdo vyoperoval pískátko. Dodnes tak trochu podezřívám Alberta, že mu pískání vadilo a tak to vyřešil po svém. A možná mu křivdím. Kdo ví.
Dnes už je Albert za Duhou. Pořád vzpomínáme.